Byl podvečer, první máj, a protože jsme vyznavači lidových zvyků a mouder, museli jsme těmto dostáti. Poté, co jsme jaksepatří oslavili keltský svátek vítání jara Beltine, rozhodli jsme se, že si pojistíme i celoroční přísun vzájemné náklonnosti a vyrazili hledat kvetoucí dřevinu. Protože jsem ale palice zatvrzelá a musím mít všechno dokonalé, nepřipadal v úvahu strom ledajaký i kdyby kvetl záplavou nejfantastičtějších květů. Musela to být třešeň. Možná bych nepohrdla ani višní (už proto, že je od sebe nepoznám jinak než podle chuti plodů) a v případě nejkrajnější nouze bych se snad spokojila i s, u nás stále hojnější, sakurou.
Potkali jsme za celý den nepočítaně kvetoucích a vonících jabloní, hrušní, maďalů či dokonce magnólií, ale třešní poskrovnu, a ještě se mi všechny zdály tak nějak už odkvetlé. Protože jsme zároveň měli v blízké době v plánu i výlet na Kokořínsko, kde jsme si potřebovali něco zařídit, rozhodli jsme se, že se tam vydáme a cestou jistě nějakou tu vyparáděnou třešeň objevíme.

I stalo se. Naložili jsme do auta naši čtyřčlennou smečku a přibalili i třináctiletou kříženku mojí máti,
kterou jsme dostali na víkend na starost (tu kříženku, ne máti). Jedeme pohodovou cestou, psi nám v autě klimbají a my si povídáme a kocháme se ubíhající krajinou, když tu náhle se na kraji silnice (samozřejmě úplně nevhod skoro v zatáčce u úzké silnice bez krajnic) vynořila rostlina, která mě naprosto uchvátila a o které bylo okamžitě zřejmé, že to je právě ten kýžený strom, který nám má přinést lásku na celý rok a nejlépe ještě aspoň dalších dvacet. Třešeň byla obsypaná květy, bzučely kolem ní včely, no prostě ideální adeptka, které se dostane té cti, že si pod jejími větvemi dáme náš prvomájový polibek.

Zastavila jsem na kraji silnice, napasovala nebohou škodověnku do kopřiv jak nejvíc jsem si troufla,
zhasla motor a vystoupili jsme z auta. Přeběhli jsme silnici a už jsme se objímali pod vítězkou konkurzu. Dali jsme si těch prvomájových polibků hned několik, abychom si vynahradili předchozí strasti s hledáním. To jsme ale ještě netušili, že jim zdaleka není konec a že to nejnapínavější nás ještě čeká. Zjistili jsme to záhy.

Vrátili jsme se k autu, vzala jsem za dveře a nic. Vzala jsem za ně podruhé a už v tu chvíli jsem věděla, že ten den bude ještě dlouhý. Klíčky totiž stále vězely v zapalování a já měla v kapse jen mobil. Inženýři ve Škodovce po neblahých zkušenostech s okrádáním řidičů stojících na červené instalovali do vozidel kouzelné tlačítko, kterým se můžete v autě zamknout zevnitř, aby vám nezvaný chmaták nevytáhl věci, které máte na sedačkách, zatímco stojíte na křižovatce. Nainstalovali ho i do mého auta. To ovšem netušili, co způsobí.

Když jsem vystoupila z auta (a nevzala si s sebou klíčky), ta třináctiletá kříženka velikosti malého
špice, která celou cestu seděla na zemi pod sedadlem spolujezdce, si přelezla z podlahy na sedadlo řidiče. Cestou se naprosto neomylně trefila na zmíněné kouzelné tlačítko, které inženýři umístili na středový panel poblíž řadící páky. Kdybych se ji to snažila naučit, nikdy by se mi to nepodařilo.

Poté, co jsme se vzpamatovali z údivu, došlo nám, že jsme v naprosto bezvýchodné situaci. Já měla v kapse jen mobil, přítel to samé. Auto zamčené, okna zavřená. Mám doma rezervní klíčky pro případ... Doma ovšem nebyl nikdo kromě kočky. Rezervní klíče od bytu má obvykle moje sestra, která je ale tou dobou shodou okolností neměla a navíc by se těžko dostávala někam na bezejmennou silnici tři kilometry od Kokořína.

Chodili jsme kolem auta a pokřikovali na uvnitř uvězněnou pětihlavou smečku v bláhové naději, že se někomu ze psů při pobíhání po autě podaří šlápnout na zatrolené tlačítko a dveře znovu odemknout.
Zhamtali snad všechny plochy v autě kromě toho tlačítka. To už se auto začalo zevnitř mlžit a nám pomalu docházelo, že musíme fofrem něco podniknout, jinak se nám vlčáci v autě zadusí. Jindy hyperaktivní čtyřhlavá saň na nás zpoza mlhy udiveně koukala a nevypadalo to, že přemýšlí jak situaci řešit.
Zkusili jsme stlačit dolů okénko. Hnulo se asi o dva milimetry. Ještě jsme to chvíli zkoušeli a pak
jsme se krátkou válečnou poradou shodli, že je lepší obětovat okénko než pochovávat pět psů. Vydali jsme se hledat správný šutr. Na oranici jich moc nebylo. Nakonec jsme přece jen nějaký našli. Přítel ho vzal a s těžkým srdcem začal bušit do toho nejmenšího okýnka úplně vzadu, aby to moc nebolelo. Nutno říci, že to, co ve filmu vypadá jako naprostá brnkačka a neohrožený hrdina to zvládne jedním dobře mířeným úderem pěstí, není ve skutečnosti žádná legrace. Já se zatím rozhlédla po okolí a zdálo se mi, že opodál vidím takovou tu barevnou ceduli, co bývá na benzínkách - červený pruh, zelený pruh a nějaká ta čísla. Rozhodla jsem se, že tam zajdu a třeba mi někdo něco poradí.

Pánové, kteří se u benzínky sešli na pár slov si nejdřív mysleli, že si z nich dělám legraci. Když si
uvědomili, že je prvního května a ne dubna, začali diskutovat a vzápětí se shodli na tom, co už jsme také věděli. Že jediné řešení je rozbít okénko. Dokonce obvolali pár známých, o kterých si mysleli, že by uměli „ukrást“ auto. Nakonec ještě vyslovili nápad, že kdyby se trochu vyhnuly dveře, možná by se škvírou dal prostrčit drát a tím se při dávce šikovnosti trefit buď na to zatrápené zamykání nebo na elektronické stahování oken. Jeden ochotný domorodec sjel kamsi pro pevný svářečský drát a se slovy, že už musí a s přáním hodně štěstí, mi ho věnoval a odjel.

Vrátila jsem se k autu. Přítel se přiznal, že mu bylo bušení šutrem do okýnka tak líto, že záhy poté, co jsem odešla, toho nechal, a znovu zkoušel zvětšit škvíru v pootevřeném okně. Podařilo se mu to asi na dva centimetry, což už je docela slušný manipulační prostor. Prostrčil tedy mezerou drát, který předtím tvarově upravil, aby se s ním dalo správně operovat. Nejdříve se snažil trefit do elektronického stahování oken. Bylo to nejjednodušší. Bohužel, při zhasnutém motoru stahování neběhá... Zkusili jsme tedy středový panel s prokletým čudlíkem, ale drát na něj nedosáhl.

Jak jsem přítele z protější strany navigovala kam a jak s drátem hýbat, něco mě napadlo. Půjčila
jsem si ten drát a udělala na konci háček. Znovu jsem ho strčila do okýnka a snažila se háčkem zachytit vnitřní kliku dveří zapuštěnou do povrchu obložení. Nepravděpodobná věc se mi podařila napoprvé, teď už jen správně za kliku zatáhnout a je vyhráno. Zatáhla jsem a ... nic. Polilo mě horko a vzápětí mráz a začala jsem propadat zoufalství. Pak jsem si uvědomila, že je potřeba za kliku vzít dvakrát, napoprvé se auto odemkne, podruhé se otevře. Zkusila jsem to znovu.

Bohové se rozhodli, že už učiní našemu trápení konec a dveře auta se otevřely. Malátné kožichy, které po hodině už pomalu začínaly z nedostatku vzduchu usínat se pohnuly a unavenýma očima na nás koukaly. S pocitem obrovského balvanu opustivšího naše útroby jsme nasedli do auta a dojeli ty tři kilometry na Kokořín. Vypustili jsme smečku na vzduch a náramně a zhluboka si oddechli. Na tenhle máj hned tak nezapomeneme. Jediné, co mi ještě vrtá hlavou, že z toho nemála aut, co nás za tu hodinu minuly nikdo ani nepřibrzdil a dokonce ani nezavolal policajty na dva divné lidi, co u krajnice buší šutrem do okýnka auta nebo se ho snaží větví otevřít.

Na okýnku zbylo po našem útoku jen pár škrábanců, tak aspoň máme důvod nalepit si tam nějakou tu vlčí hlavu na ozdobu.

Vyšlo ve Zpravodaji 2010/2